Možná to znáte…Špatné slovo. Špatná událost. Špatný čin. Vmžiku máte po náladě. A to jste chtěli začít týden pozitivně!

Snad Vám někdo řekl něco bolavého. Snad se stalo něco nepříjemného, co jste nemohli ovlivnit. Snad jste něco sami pokazili. A nablízku není nikdo, kdo by Vám z nejhoršího pomohl. Sami si pomoct neumíte, protože Vaše vlastní hlava je teď plná negací – jak jste slabí, nedostateční, neúspěšní.

Jak se z toho dostat? Jak se vrátit na pozitivní vlnu? Jak znovu usilovat o úspěch?

Kdykoli si nevím rady, vzpomenu si, jak problém řeší úspěšní lidé.

řešení funguje, řekl bych, všeobecně.

 „A všiml jste si, že když si pokládáme negativní otázky, nejsme schopni na ně nalézt pozitivní odpověď že právě to nás v životě zbytečně brzdí?“

„Všimněte si, že naši negativní náladu, náš negativní pohled na svět většinou nevytvářejí podněty, které přicházejí z okolí, ale negativní otázky, které si my sami v duchu pokládáme. Však zkuste pozitivně odpovědět na otázky typu Proč jsem to nedokázal? nebo Co když selžu i příště?

A teď se ještě zamyslete nad jedním. Dovolil by ste, aby ty též demoralizující otázky, které si pokládáte sám, někdo cizí pokládal Vám? Pochybuji. Dokonce jsem přesvědčen, že nikdo na světě by nebyl negativní, kdyby si pokládal pozitivní otázky, tedy takové, na které je pouze pozitivní odpověď.“

Z každé špatné nálady bychom se mohli dostat jinak formulovanými otázkami.

Hm, takové otázky bych chtěl umět.

„Už naprosto jednoduché otázky, které si pravidelně pokládáme, mohou zcela ovlivnit typ osobnosti, kterou se stáváme. Protože otázky nutí každý mozek přemýšlet. A pozitivní otázky ho nutí přemýšlet pozitivně, respektive hledat ve svém archivu pozitivní myšlenky, vzpomínky, slova. Je to prosté.“

Jsou to vlastně sestry negativních otázek, které nás jako první přepadají ve špatné náladě.

Protože by opravdu mohly mít potenciál pomoct, tak Vám je napíšu.

Jestli alespoň jednomu z Vás umožní zbavit se bolesti hlavy a nezvaných starostí.

Největší zbraní člověka proti negativitě je jeho schopnost rozhodnout se pro jinou myšlenku, než kterou právě má v hlavě. Zjednodušeně řečeno, štěstí uniká v životě těm lidem, kteří odmítají vidět něco dobrého na tom, co nyní mají. Kdykoli nám tedy život dává důvod být negativní, zkusme na něm samotném najít něco pozitivního. Jen proto, že teď jsme plni smutku, bolesti a nevíry, neznamená to, že bychom za nic v minulosti nemohli být vděční a na nic v minulosti pyšní.

Když se rozpomeneme, přestane se nám zdát, že bychom byli jen budižkničemové. Ba dokonce nalezneme odrazový můstek vzepřít se proti tomu, co se nám stalo, i tentokrát.

Usmívat se nemusíme jen tehdy, když je život snadný a perfektní. Usmát se můžeme jednoduše i proto, že se rozhodneme být šťastní za všechno dobré, co máme, a všechno špatné, co nemáme.

Každá bolest je znamením růstu.

Je pro Vás nepředstavitelné odpustit člověku, který Vám ublížil? Možná odpuštění jen špatně chápete. Odpuštění není služba další osobě, ale Vám samotným. Odpuštění pokaždé nevede k uzdravení vztahů nebo situací, které se pokazily. A je to proto, že některé vztahy a situace nám prostě nejsou souzeny. Tohle si mnohdy nejsme schopni připustit.

Odpuštění je mocný proces.

Znamená přestat se držet špatného.

Když jakoukoli negativní osobu nebo situaci doslova odpustíme z hlavy, zbavíme se zbytečné přítěže. Jako bychom přeřízli lano od kotvy, která nás držela v minulosti a nepouštěla do budoucnosti.

Někdy býváme na dně z kroků, které jsme nedokázali učinit a o nichž přitom víme, že jsou pro nás nezbytné. Proč vlastně nad nimi váháme, když jsou správné?

Možná jsou pro nás až příliš složité nebo nepohodlné. Proto si myslíme, že nejsou vhodné. Nicméně jen to, že něco můžeme udělat, neznamená, že bychom to měli udělat. A jen to, že je něco snadné, neznamená, že to stojí za to. Mnohdy to v životě bývá naopak. To, co podle jiných nesmíme udělat, je to, co bychom měli udělat. A to, co je náročné, v životě stojí nejvíc za to.

Vždycky záleží na našich hodnotách. Chceme-li být šťastni, dělejme správné věci, ne snadné. Dělat správné věci je někdy možná komplikovanější cesta, ale také méně stresující. Protože má blíže k tomu, co si opravdu přejeme a v co věříme.

Jsme-li zrazeni, těžko v sobě hledáme sílu sami se udržet nad vodou. Kde brát ještě myšlenky na to pomáhat jiným? Jenže v tom je ten trik.

Kdykoli na tom nejsme nejlépe, snažme se dělat co nejvíce dobrého, pro co nejvíce osob zvládneme, a to tak často, jak jen můžeme. Možná se nám to zdá zbytečné, ale věřte, že žádná laskavost, byť drobná, není zbytečná. Vrací se okamžitě.

Možná ne ve službě člověka, kterému jsme pomohli, ale rozhodně v pocitu, který sami ze sebe máme.

V okamžiku, kdy pomůžeme, totiž rozhodně nejsme zbyteční.

Proč motýli nemají ponětí o barvě svých křídel a lidé o jejich kráse ano?

„Víte, že motýli nemají ponětí o barvě svých křídel, ale lidské oko vidí, jak jsou ta křídla nádherná?“ , co to má společného s lidmi. “Mnohdy ve svém spěchu a zaneprázdněnosti také nezaznamenají, jak úžasní jsou. Ale přátelé to dobře vidí. Kdykoli o nás řekne někdo něco pěkného, měli bychom si to zaznamenat na náš vnitřní magnetofonový pásek a ve špatných časech si to přehrávat.“

Tento krok může vynechat ten, kdo sám ví, v čem je skvělý. Ačkoli je totiž příjemné slyšet jiné lidi, v čem si nás cení, jejich chvála se nevyrovná našemu vlastnímu sebeuvědomění. Je to velmi důležité. Jestliže se totiž stane, že kolem zrovna není nikdo, kdo by pro nás měl kompliment, měli bychom sami vědět, proč jsme dostatečně dobří, dostatečně chytří, dostatečně silní, abychom problém, ve kterém jsme se ocitli, zvládli.

Měli bychom znát své přednosti. Protože jen tak se na ně můžeme zaměřovat a zlepšovat je. Ony nám to vrátí. Protože nás zhodnocují. I samotné před sebou.

Kdybychom k sobě byli upřímní, uvědomíme se, že není možné se zavděčit všem lidem v našem okolí. Tudíž bychom se o to ani neměli snažit.

Zajímejme se méně o to, co o nás druzí říkají, a více si stůjme za vlastními rozhodnutími, svým životem a tím, že jsme spokojeni sami se sebou.

Naslouchejme komplimentům a konstruktivní kritice, která nám pomáhá nacházet nedostatky a napravovat je. Ale ignorujme hloupé útoky a jalovou negativitu.

Není lehké to zvládnout, ale věřte, že to stojí za to.

Když se necítíme dobře, jsme nesví. Fajn, a jak se tedy můžeme cítit lépe? Přece když „budeme sví“.

Snažme se přijít na to, co nás motivuje k tomu, abychom rostli a blížili se svému lepšímu Já. Pamatujme si, že  růst nedokáže ten, kdo není ochoten se měnit. „To vůbec nejzajímavější na růstu je, že když začneme růst, zjistíme, že se vlastně ani moc neměníme. Protože se ve skutečnosti stáváme stále více sami sebou. Ano, díky růstu se cítíme naplněni. Šťastni. V růstu je podstata lidské spokojenosti. A může to být jakýkoli růst. Třeba i našich dětí.“

Představme si, co bychom potřebovali k tomu, abychom byli opravdu šťastni. Snadná otázka, na kterou je složitá odpověď. Není lehké ji najít. Ale jakmile to dokážeme, pojďme za tou odpovědí. Zaměřujme se na ni co nejčastěji. Jakmile totiž věříme tomu, co v životě děláme a kam směřujeme, jsme šťastní – a vlastně i úspěšní, protože jsme konečně našli to, co hledáme: sami sebe.

 „Je lepší neříkat žádnou výmluvu než špatnou. Protože,  nikdy nezáleží na tom, jaké překážky vidíte před sebou. Jedinou bariérou, která stojí mezi Vámi a tím, kam v životě potřebujete dojít, je výmluva, proč toho nejste schopen dosáhnout.“

Moudří lidé říkají: Jestliže něco potřebuješ udělat správně, stačí, abys udělal mnoho chyb. Jakkoli to zní bláznivě, je to pravda. Chybami se učíme a nepohodlí, do něhož se chybou dostáváme, nás ve skutečnosti posiluje. Chybou i následným nepohodlím tedy rosteme. Proč se tedy bojíme udělat chybu, jestliže víme, že nás posune dopředu? Je to prosté.

Lidský mozek je jako obří laboratoř všech možných scénářů. Většina myšlenek, které probíhají hlavou, se proto nikdy neuskuteční. Přesto se jich bojíme. Vyrovnat se s myšlenkami lze snadno. Stačí si zapisovat, která z našich obav se kdy opravdu vyplnila, a pokud se nějaká vyplnila, tak zda přinesla tak zničující následky, jaké jsme si představovali.

Statistici zjistili, že až 95 procent obav, které náš pracovitý mozek dokáže vykonstruovat, je zbytečných. Ale mnohé z nich jsou tak děsivé, že nás zastaví v cestě za úspěchem.

Zbytečně, opakuji.

 Proč situaci, v níž jsme chybovali, bychom nejraději zopakovali a napravili?

Bojíme se udělat krok kupředu. Když jej přesto uděláme a natlučeme si, upadneme do zvláštního stavu sebelítosti. Rádi bychom vrátili čas a všechno napravili. Pozoruhodné je, že už se nebojíme to zopakovat. Jsme totiž moudřejší. Situaci jsme si prožili a byli bychom schopni ji podruhé zvládnout lépe, chytřeji. Jenže děláme jednu chybu. Stále se vracíme do minulosti. Litujeme jí.

Ale poučení, které nám minulost dala, je nástrojem do budoucnosti. Nežijme tím, co nám včerejšek vzal. Žijme tím, co nám dnešek nabízí. Radujme se z toho, že nyní bychom již stejnou překážku zvládli lépe. To je životní škola.

Život nám bude vždycky stavět do cesty nějaké překážky. To je realita. Nestavme si navíc ještě zdi kolem sebe. Zdi ze svých obav, nedůvěry, pohodlnosti. Zapomeňme, o co jsme negativní zkušeností přišli. Zaměřme se na to, co jsme negativní zkušeností získali, co jsme se DÍKY ní naučili.

Když vše sečtu a podtrhnu, každá nevítaná událost v životě nám ve skutečnosti pomáhá být více sebou. Odpoutat se. Soustředit se na vše podstatné.

K tomu ale potřebujeme pochopit, že každý včerejšek je minulostí a každý nový den novou příležitostí. V téměř každém okamžiku, který nás v životě ještě čeká, je něco poučného. Když nevíme, jak vykročit dál, mnohdy tím nejbližším krokem je odpočinout si. A uvědomit si, že máme naprosto všechno, co potřebujeme ke změně. Totiž sami sebe.

Možná nám někdo hodně ublížil. Jenže pro to není svět špatný. Na světě je sedm miliard lidí. Proč by měl jeden z nich zbořit náš život? Začněme uvědoměním si, že není možné vybrat si každou osobu, se kterou kdy přijedeme do styku. Ale rozhodně si můžeme vybrat každou osobu, se kterou budeme trávit další čas.

Vůbec nezáleží na tom, že náš plán A nevyšel. Abeceda má dalších 26 písmen.

Už to za malé (byť škodolibé) pousmání stojí.

Jaké všechny nesnáze dokázali překonat úspěšní lidé na cestě ke svým cílům?

Opravdu si myslíte, že nikdo nemohl prožívat nic horšího než Vy právě teď?